Každý může mít někdy smůlu. A ta se může projevit třeba i jako nedostatek peněz. Když se na někoho neusměje štěstí, může se tento potýkat i s finančními obtížemi, i s vyslovenou bídou. A nikdo z nás není tohoto rizika ušetřen, potkat to může každého. A když už to na nás dolehne, co děláme? Rádi bychom si sice chybějící finanční prostředky vydělali, ale to obvykle nejde hned, protože kdyby to hned šlo, netrpěli bychom zmíněným nedostatkem. A tak využíváme spíše jinou možnost, půjčku. Peníze si na to, na co nemáme, prostě u někoho vypůjčíme. A pak mu to splatíme, když si později zase něco vyděláme.
Vypadá to docela jednoduše, že? Ale kéž by to takové i skutečně bylo. Jenže ono to takové nebývá. Ne proto, že by u nás nebyla nabídka půjček, ale proto, že se tyto neposkytují jenom tak někomu. Kdo si u nás chce půjčit, musí totiž napřed vzbuzovat u poskytovatelů půjček oprávněný pocit, že peníze, které si půjčí, také vrátí. Na tom se bazíruje, protože nikdo z těch, kdo peníze půjčují, nechce riskovat, že o ně přijde.
A tak se někde vyžadují doklady potvrzující žadatelovy příjmy, ze kterých jednoznačně vyplývá, že bude takový žadatel splácet, že na to bude mít. Nebo se nahlíží dejme tomu do registrů dlužníků, aby se vědělo, jak si žadatel o půjčku počínal v minulosti, co se jeho finanční situace týká. Požaduje se kdeco, co potvrdí žadatelovu bonitu, a až pak se případně dá půjčka získat.
Ale co když tu člověk neuspěje, protože není dost dokonalý a nesplňuje očekávání, která poskytovatelé půjček mají? Pak se to zkrátka musí zkoušet někde, kde nedostatky ve zmíněných záležitostech nevadí. A tak se bere třeba nejlevnější americká hypotéka, u které se dá často uspět snáze než někde v bance. Protože ručit za ni nemovitostí je vlastně docela snadné a její získání je tím pádem hračka. Jak už se o tom kdekdo přesvědčil.