Láska je tu od toho, aby nám lidem dělala dobře. A proto bychom si měli vždy důkladně vybírat, do koho se zamilujeme a do koho ne. Ono si lze totiž snadno udělat i mylnou představu nebo podlehnout poblázněným hormonům, a potom láska život nezpříjemňuje, ale naopak komplikuje, ba i ničí. A platí to bez rozdílu pro všechny lásky. Ať už jde o lásku k bližnímu svému, k nějakému místu na světě nebo k čemukoliv jinému. Sám bych mohl z vlastní zkušenosti hodně dlouho vyprávět. Mohl bych tu uvést už celou řadu příkladů, kdy jsem si přišel na své i když jsem se dočkal hořkého zklamání.
Protože už jsem zažil tolik lásek, že by se to do jediného článku nevešlo ani náhodou. Měl jsem pochopitelně své děvče. Jak už tomu u většiny nás kluků a menšiny děvčat bývá. A tehdy, za mladých let, mi byla pochopitelně tato láska nade vše. Stejně jako mi byly nade vše i další podobné lásky. Prostě jsem se zamilovával a užíval si slastí, jež to přinášelo, jak jenom se dalo. A byť to obvykle nakonec nevyšlo, jsou dosud mezi mými tehdejšími láskami ženy, láska, s nimiž nerezaví. Jen se změnila v přátelství. O čemž sice existují někdy pochyby, ale já jsem důkazem, že je to možné, že i láska může končit přátelstvím.
Ale nebyl to pochopitelně jediný druh lásky, který mne mladými léty provázel. Jen to byl jediný druh lásky, který opravdu stál za to. Navíc jsem totiž tehdy musel milovat pochopitelně i tu jedinou správnou stranu, i Sovětský svaz. Které jsem pochopitelně miloval, než jsem prozřel a než se z této vnucované lásky stal spíše odpor. A v pozdějších letech, se změnou panujících poměrů, jsem si pochopitelně zamiloval i jiná místa na planetě Zemi. Některá úspěšně a trvale, zatímco v jednom případě skončila má láska nenávistí až za hrob. A tak jsem miloval, miluji a doufám, že i budu milovat. Protože nad opravdovou lásku není.